Jak jsem si shodil vlastní web

Na tomhle webu pracují AI agenti. Napíšu jim, co je potřeba udělat, oni to udělají a já to po nich zkontroluju. Šetří mi to spoustu času a většinou to funguje překvapivě dobře.

Minulý týden jsem jednomu z nich řekl, ať po sobě uklidí — vypne testovací kopii webu, kterou si pouštěl při práci. Uklidil. Bohužel vypnul tu ostrou, na které tenhle text právě čtete.

Proč to nikdo hned nepoznal

Nejlepší na tom je, jak dlouho nám trvalo si toho všimnout.

Testovací i ostrá verze webu běží na jednom serveru a pro počítač se jmenují úplně stejně. Agent tedy poslal příkaz „vypni to, co se jmenuje takhle“ a trefil obojí. Jenže ostrá verze běží v Dockeru, a ten má hlídače, který vypnutou aplikaci automaticky nastartuje zpátky.

Takže: agent vypnul web, Docker ho hned zase zapnul, agent se podíval, že aplikace pořád běží, a usoudil, že příkaz nezabral. Tak ho poslal znovu. Pak jsem to samé zkusil já. Web mezitím sedmkrát spadl a sedmkrát naskočil, každý pád na pár vteřin — a my dva jsme se u toho dohadovali, proč nejde vypnout něco, co jsme právě vypnuli.

Chyba přitom nebyla v agentovi. Byla v tom, co jsem mu zadal. Instrukce „vypni proces, který se jmenuje takhle“ je naprosto v pořádku na počítači, kde vedle neběží ostrý provoz se stejným jménem. Na tomhle jednom nebyla, a mě nenapadlo to ověřit. Jenom mi to připadalo bezpečné.

Proč o tom píšu

Mohl jsem to tiše opravit. Nikomu to nespadlo do práce, nikdo si toho nevšiml, škoda byla nula.

Jenže právě tohle je věc, kterou by měl potenciální zákazník vědět předem. Ne že se mi nikdy nic nepokazí — to by byla lež a on to ví. Ale že když se něco pokazí, dozví se to ode mě, a ne od svých lidí. A že to má šanci vzít zpátky dřív, než z toho bude problém.

Ten web má proto dvě věci, které nesouvisí s tím, jak vypadá. Sám hlásí, jestli je v pořádku, takže se stav nezjišťuje tak, že se na něj někdo náhodou podívá. A každá verze se dá vrátit zpátky během minuty.

Nic z toho nezabrání chybám. Zkracuje to ale dobu mezi „něco se pokazilo“ a „už je to zase v pořádku“ — a to je jediné číslo, které v takové chvíli opravdu někoho zajímá.