Web bez WordPressu
Deset let tu stál WordPress. Fungoval, dokud fungoval — a poslední dobou spíš nefungoval; než jsem se do přepisu pustil, vracel úvodní stránce HTTP 500. Což je vlastně dobrý důvod k rekonstrukci.
Proč to přepisovat
Živím se vývojem softwaru. Mít osobní prezentaci na WordPressu, do kterého se přihlašuju třikrát do roka jen proto, abych odklikl aktualizace, mi přišlo jako drobná profesní ironie. Chtěl jsem tři věci:
- Aby web odpovídal tomu, co dělám. Když někdo přijde z LinkedInu, ať vidí něco, co jsem sám postavil, ne šablonu, kterou má na webu tisíc dalších lidí.
- Aby se dal udržovat psaním, ne klikáním. Obsah jako obyčejné textové soubory vedle kódu, ne řádky v databázi, ke které potřebuju heslo a administraci.
- Aby s tím šlo experimentovat. WordPress ohýbat jde, ale bolí to — a bolest je nejspolehlivější způsob, jak člověka odradit od zkoušení věcí.
Jak to je postavené
Nic exotického, a to je záměr. Píšu si ho ve stejné technologii, kterou dělám zákazníkům — .NET. Zní to jako samozřejmost, ale má to praktický důsledek: co si tady vyzkouším, umím rovnou nabídnout dál, a naopak.
Stránka se sestaví hotová na serveru a teprve pak pošle do prohlížeče, takže se objeví prakticky okamžitě — žádné dobíhání, čekání, až se rozjede JavaScript. Obsah — texty, popisky, celé články — leží v obyčejných textových souborech vedle kódu, ne v databázi. Změním soubor, uložím, a je to na webu. Nic navíc se nemusí instalovat ani hlídat, jestli náhodou nevyšla nová verze s dírou.
A celé to běží v Dockeru na vlastním serveru — v podstatě to samé řešení, jaké jsem popisoval v článku z roku 2016. Změnilo se, co v tom kontejneru běží, ne to, jak se to obsluhuje.
Ta zajímavější část
Web neudržuju ručně. V repozitáři mám sadu instrukcí pro AI agenty — kdo plánuje, kdo navrhuje vzhled, kdo píše kód, kdo to všechno zkontroluje. Když chci přidat článek nebo předělat sekci, popíšu, co chci, a role si to mezi sebou předají: jeden zadání rozseká na kroky, druhý navrhne, jak to má vypadat, třetí to napíše, čtvrtý to zkritizuje.
Zní to jako overkill na osobní web. Nejspíš to overkill je. Ale je to zároveň nejlepší cvičiště, jaké mám — nízké riziko, reálný provoz, a když se něco rozbije, naštve to jen mě.
Co z toho mám
Web, který se sám od sebe nerozbije, protože v něm skoro není co rozbít. Obsah, který upravím za pět minut místo hledání hesla do administrace. A provoz, na kterém si zkouším, jak s agenty pracovat, dřív než to samé nasadím u zákazníka.
Repozitář je zatím privátní. Kdyby vás zajímalo, jak je něco z toho uvnitř udělané, napište mi — rád to ukážu.